Dezinformace: Kde je hranice mezi pravdou a poplašnou zprávou?

Dezinformace jsou v dnešní době slovo, které slyšíme na každém kroku – ať už od politiků, médií, nebo soudů. Případ aktivisty Ladislava Vrábela, odsouzeného za výrok, že Česko napadne Rusko jadernými zbraněmi nesenými F-35, to jen podtrhuje. Soud ho nejprve potrestal, ale nyní byl osvobozen s odůvodněním, že posluchači si musí umět „vyjádření filtrovat“ – tedy rozlišit pravdu od lží. Co to ale znamená pro svobodu slova a naši společnost?

Demokracie musí šíření dezinformací ustát

Soudce zpravodaj Petr Langášek k tomu řekl jasně: „Demokracie musí šíření takových projevů a podobných nesmyslů ustát, aniž by sahala do trestního zákoníku.“ Jiný pohled ale nabízí výzkumnice z Masarykovy univerzity Barbora Čejková, která tvrdí, že „zvlášť u veřejně známých osobností by měla být nějaká obezřetnost“. A tady začíná zajímavá otázka: Když během covidu strašili v médiích odborníci jako profesor Jaroslav Flégl, exministr Ladislav Prymula nebo doktor Martin Koubek tisíci mrtvých bez očkování, nebylo to šíření poplašné zprávy? Proč tehdy nikoho nesoudili?

Dezinformace a chytrá právní klička

Dnes slyšíme od vládních představitelů, že Rusko nás do pěti let obsadí. Není to dezinformace? Nebo jen strašení, které má ospravedlnit jiné cíle? Vláda se možná opírá o trestní zákoník – konkrétně paragraf 407 o podněcování útočné války. Ten ale v § 408 ujišťuje, že pokud jde o zájmy struktur jako NATO, o podněcování se nejedná. Jinými slovy, pokud strašíte Ruskem ve jménu Západu, jste v bezpečí. Dezinformace, nebo chytrá právní klička?

Tenká hranice svobody slova a trestního stíhání

Co je ale nejvíce zarážející, je fakt, že informace, které mainstream označuje za dezinformace, se čím dál častěji ukazují jako pravdivé. Vrábelův případ není ojedinělý – spíš odhaluje, jak tenká je hranice mezi svobodou slova a trestním stíháním. Možná bychom si měli všichni položit otázku: Kdo vlastně rozhoduje, co je pravda, a co už je nebezpečná lež? A jak dlouho ještě budeme věřit, že dezinformace jsou jen problémem těch druhých? (jkuc)