SPD vede největší vlastenec populista Japonec

Tomio Okamura a jeho SPD je často osočována z příliš horlivého vlastenectví. Programová xenofobie a populismus jsou prý jediná volební témata SPD. Jak je to doopravdy?

Už od vzniku Úsvitu přímé demokracie a později SPD jsou hlavními programovými body témata, která by měla zajímat každého člověka žijícího v Česku. Proč? Jestliže zde chceme žít, pracovat, vychovávat děti a zachovat naši vlast i příštím generacím, musíme si nutně klást spoustu otázek, jak toho docílit. Samozřejmě, že přístupů k řešení může být více. Co je však nutno zmínit, všechna tato řešení se dotýkají člověka – lidí – což v překladu z řečtiny znamená „populus“. Z tohoto pohledu se tedy bude jednat vždy o populistická řešení.

Odlišné náhledy na migraci a přistěhovalectví

Podívejme se nyní na některé konkrétní příklady těchto „populistických“ řešení. Slovanské národy obývají české země více než 1500 let. Za tuto dobu byly několik století důležitým evropským centrem vzdělanosti a ovlivňovaly dění v celé Evropě. Posléze čelily dlouhá staletí snahám o germanizaci pod nadvládou Habsburků, aby získaly svoji samostatnost v roce 1918. Historicky byl tedy potvrzen územní nárok Čechů, Moravanů a Slezanů na české země. Je tedy naprosto legitimní navázat na tato nezpochybnitelná historická fakta a poukazovat na způsoby chování a žití v naší zemi.

Připočítejme k tomu zkušenosti z jiných evropských států a fakt, že migranti pocházející z odlišných náboženských i společenských kultur příliš nestojí o začlenění se podle pravidel obvyklého chování u nás. Zákonitě musí přijít legitimní požadavek občanů – tady zastoupené stranou SPD a jejich příznivců – ke stanovení pravidel pro získání azylu. Zároveň je nutno rozdělit migranty na tři skupiny. První jsou uprchlíci podle mezinárodní Úmluvy o právním postavení uprchlíků (stíhání ve své zemi pro své pro své odlišné názory politické, náboženské …). Druhou skupinou jsou uprchlíci postižení válečným konfliktem nebo přírodní katastrofou. Třetí skupinou jsou ekonomičtí migranti opouštějící vlastní zemi kvůli lepší práci.

Právo azylu je zmiňováno již v Bibli. U první skupiny přitom platí, že by se mělo jednat o azyl trvalý i přechodný a důvod žádosti o azyl by měl být ověřitelný. Druhá skupina by měla podle mezinárodního práva získat dočasný azyl v nejbližší bezpečné zemi. Otázka: je první bezpečnou zemí pro Afgánce ČR a nebo třeba nábožensky zpřízněný Írán nebo Pakistán? Třetí skupina by pak měla podstoupit klasické azylové řízení event. přidělení pracovního povolení. Otázkou pak bude, jestli zde opravdu potřebujeme (a to platí i pro ostatní státy EU) zahraniční pracovníky bez zpravidla obvyklých pracovních návyků nebo kvalifikaci. V konečném důsledku totiž budou aspiranty na nekvalifikovanou a méně placenou práci. A méně placená práce zpravidla znamená i závislost na sociálních podporách. V zemích Beneluxu je nezaměstnaných migrantů přibližně na 40% a jsou tedy zátěží pro sociální systém.

Zákony ČR pamatují i na to, že azyl může být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami. V této souvislosti je potřeba zmínit výklad deklarace lidských práv OSN z roku 1948. Islám je zde označen jako náboženství, které je právě v rozporu s těmito lidskými právy a svobodami.

Navrhovaná nulová tolerance SPD v případě azylantů z muslimských zemí a zejména ekonomických migrantů je tedy v naprostém souladu s mezinárodními úmluvami i českými zákony. V žádném případě se tedy nejedná o extrémistické nebo xenofobní názory, ale důsledné dodržování českého i mezinárodního práva.

Otázka setrvání v Evropské unii

Samostatnou kapitolou je názor na vystoupení z EU. Zde je nutno se zaměřit na způsoby ovlivňování dění i zákonů jednotlivých členských zemí ze strany EU. Původní myšlenky deklarované při referendu o vstupu do ČR byly jasně dány: svobodný pohyb osob i zboží, hospodářská spolupráce, společná ochrana hranic a společné geopolitické směřování.

Svobodný pohyb zboží a osob a ochrana hranic je bezesporu přínosem jak pro obyvatele tak pro hospodářství malé ekonomiky ČR. Nutno podotknout, že stejného efektu lze docílit i po případném vystoupení z EU. Příklad máme ve Švýcarsku jako nečlenské země EU, ale zároveň hospodářsky přidružené smlouvou ESVO a dalšími dílčími smlouvami.

V otázkách hospodářských je potřeba věnovat pozornost reálným dopadům na ekonomiku i státní rozpočet ČR. Reálný pohled ukazuje, že naše ekonomika se stala podřízenou zájmům zejména sousedního Německa pro nějž jsme levnou montovnou. České banky prakticky neexistují a velká část potravinářského průmyslu, strojírenství, chemických, energetických, elektrotechnických firem a hutního průmyslu je v zahraničních rukou. Kombinace levné pracovní síly a finančních pobídek sice přináší lidem práci, ale zároveň způsobuje nižší konkurenceschopnost ryze českých firem. Navíc je zde hrozba odchodu těchto zahraničních firem a jejich poboček v okamžiku, kdy pobídky skončí a nebo se vyskytne levnější pracovní síla. K tomu si přidejte vyvádění zisku do mateřských zahraničních firem (a nebo nezdaněných dividend) a hospodářské výhody členství v EU berou za své. Dále připočítejte různé zákazy ze strany EU, implementaci různých nařízení EU, která stojí tuzemské firmy desítky miliard Kč ročně nebo pokřivení konkurenčního prostředí dotacemi.

Nesmíme zapomínat ani neustálé určování toho, co je z pohledu EU správné a co už ne. Na jedné straně je tolerováno Turecku (žadatel o přistoupení do EU) vykrádání Řeckého nerostného bohatství. Na na straně druhé není EU schopna zakročit ve sporu ČR a Polska v případě dolu Turów (pokutování Polska za současného příjmu této pokuty do rozpočtu EU opravdu není řešením). EU výrazně zasahuje do svébytnosti jednotlivých členských států a diktuje pravidla, která však sama často porušuje. Častým jevem je pověstný rozdílný metr pro jednotlivé státy. Zavádění povinného podílu místní zemědělské a potravinářské produkce ve Francii je v pořádku, ale ČR je peskována za obdobný pokus zvýšení potravinové soběstačnosti!

Z pohledu geopolitického se EU pokouší vytvořit stát podobný federaci v USA. Zapomíná se na to, že výchozí historické podmínky v EU jsou naprosto rozdílné. Sama EU se reformovat nechce a chce být jediným státem v Evropě. Jaké místo by v takové Evropě zaujímaly malé národy je asi zřejmé. Jestliže byl v úvodu zmiňován pokus Habsburků o germanizaci českých zemí, tak zde by se jednalo doslova poevropštění a ztrátu národní identity.

Zaslouží si opravdu 1500 let dlouhá éra českého, moravského i slezského národa takové podřadné místo v budoucí Evropě? Požadavky na reformu EU či dokonce její vystoupení, jak navrhuje SPD, jsou tedy naprosto legitimní.

Jedině Japonec je vlastenec

Do osoby Tomia Okamury se odpůrci neustále navážejí. Dokladem toho je nadpis článku i tohoto odstavce, který je vypůjčený od jeho odpůrců. Přesně takto a nesprávně označují Tomia Okamuru příznivci ostatních stran. Kdo je tady tedy rasista? Odpůrci neustále tvrdí, že T.Okamura používá SPD pro svůj osobní prospěch. Jakoby úplně stejné nečinil Ivan Bartoš od Pirátů nebo Vít Rakušan ze STAN a samozřejmě i ostatní lídři Petr Fiala (ODS), Markéta Pekarová Adamová (TOP09), Marian Jurečka (KDU-ČSL) a top lídr Andrej Babiš (ANO).

Když si přečtete neradostné dětství Tomia Okamury a neustálé narážky na jeho původ. Jako korejsko-japonsko-moravský míšenec nebyl prakticky doma v žádném státě. Pro mnohé je překvapivým úkazem, že se v ČR stal lídrem vlasteneckého hnutí. Přitom je to prakticky důsledek problematického dětství, kdy se s rasismem setkával osobně. V ČR konečně našel tolerantní zemi, která je mu domovem a není mu jedno, jak s ní Češi, Moraváci a Slezané zacházejí. Naopak by se právě naše národy měly stydět před svými předky, ale i dětmi. Protože svým přístupem, ale i výběrem politických stran nerespektujících národní hodnoty volí ztrátu svébytnosti a tradic Česka.

(jku)