Komu patří Ukrajina a jak je to s její suverenitou?

Jsou početné názory, že Rusko nemá a nemůže mít vůči Ukrajině žádné územní nároky správné? Ukrajina totiž nebyla a to podobně jako spousta jiných států vždy samostatným a svrchovaným státním útvarem. Skutečnou samostatnost totiž vyhlásila až 24. srpna 1991 po pokusu o státní převrat v tehdejším Sovětském svazu.

Převrat v SSSR vedl k definitivnímu konci komunistického bloku a vzniku samostatných svrchovaných států jako je Litva, Estonsko, Lotyšsko, Kazachstán, Uzbekistán a dalších. Suverenitu a územní celistvost potvrdili tzv. Budapešťským memorandem z 5.12.1994 tehdejší prezident Ukrajiny Leonid Kučma, ruský prezident Boris Jelcin, americký prezident Bill Clintona britský premiér John Major. V rámci tohoto memoranda Ukrajina slíbila vzdát se svého jaderného arzenálu, kdežto zbylé tři státy poskytly Ukrajině některá bezpečnostní ujištění. V memorandu se signatáři zavázali mimo jiné respektovat ukrajinskou nezávislost a suverenitu v rozmezí tehdy platných státních hranic, zdržet se hrozby silou nebo použití síly proti Ukrajině, zdržet se použití ekonomického nátlaku na Ukrajinu ve snaze ovlivnit její politické směřování, zdržet se použití jaderných zbraní proti Ukrajině, řešit případné použití jaderných zbraní vůči Ukrajině na půdě Rady Bezpečnosti OSN, či vzájemně konzultovat vzniklé nejasnosti ohledně zmíněných záruk.

Ukrajina pohledem do dávné historie

Pomineme-li starověké národy obývající území Ukrajiny, prakticky prvním významnějším státní útvarem byla Kyjevská Rus. Časově můžeme její formování zařadit do přibližně stejné doby, ve které se formoval významný státní útvar na území Čech, Moravy, Slezska a Slovenska – Velkomoravská říše. U našich zemí můžeme konstatovat, že co do velikosti byly země česko-moravské od počátku přibližně stejně velké s přesahy do sousedních zemích, které však nikdy nevedly k tomu, že by se naše národy nějak hromadně stěhovaly mimo toto území. Přestože bylo Království české asi 400 let součástí habsburské monarchie, vždy mělo poměrně jasně stanovené státní hranice.

Ukrajina a ukrajinský národ však takové štěstí při svém formování neměly. V době svého vzniku žily na jejím území především slovanské a varjagské (vikingské) kmeny, které spolu jednak úzce kooperovaly, zároveň spolu soupeřily o uchopení moci a ovládnutí větších území. Jedna z variant sjednocení rozdrobených kmenů a malých knížectví kolem nejvýznamnějšího sídla Kyjeva dokonce hovoří o tom, že sjednocení se povedlo až švédským kmenům. Název Rus totiž pochází s ugrofinštiny, kde Ruotsi znamená Švéd nebo též „pádlující“. Takto sjednocený státní útvar pak nesl název Kyjevská Rus a jeho trvání skončilo už asi ve 14. století, kdy si území rozdělilo litevské knížectví na severu a severozápadě, polské království ovládalo západní a jihozápadní Halič, jižní a jihovýchodní část obsadili Tataři.

Důsledky Chmelnického povstání na další vývoj Ukrajiny

Krátkou dobu trvání měl i pokus o nezávislost kozáckého hejtmana Bohdana Chmelnického (*1595 †1657) při povstání proti polsko-litevské unii. Kozáci dlouhé roky úspěšně bránili vnikání Osmanů či Tatarů z jihovýchodní Asie a pocházeli zjednodušeně z dnešních jižních částí Ukrajiny, Donbasu, okolí Azovského moře a dále z východu. Povstání vyvolané nevhodným zacházením ze strany polsko-litevské unie sice způsobilo její konec na ukrajinském území, ale zároveň díky podpoře Chmelnického od uherského knížete Rákocziho připadla část západní Ukrajiny (Halič) habsburskému Uhersku. Velká část území pak díky spojenectví s Ruskem a přijetím ruského car Alexeje I. za panovníka připadla Rusku. Na Krymu pak ještě více než sto let přetrvával tatarský Krymský chanát.

Ukrajinci od té doby neměli vlastní stát. Ukrajina, jejíž jméno pochází ze slovního spojení „na okraji“ či „na hranici“, se nově objevuje až po první světové válce. Ke kozákům drobná připomínka. Nejedná se o národ, ale o označení povahou svobodných lidí známých svým vojenským a jezdeckým uměním, kteří byli různých národností – Ukrajinci, Rusové, Tataři, Kalmykové, Burjatové, Baškirci, Evenkové, Osetinci a další.

Novodobá historie Ukrajiny je plná překotných změn a přehmatů

Halič byla velmi krutě poznamenaná první světovou válkou. Není divu, že po abdikaci cara Mikuláše II. a po ustanovení prozatímní vlády v Moskvě byla v červnu 1917 vyhlášená Ukrajinská lidová republika. Nárokovala si pět gubernií bývalého impéria považovaných za ukrajinské: Kyjev, Volyň, Podolí, Poltava a Černihiv. Na konci listopadu rozšířila svou působnost dále na Charkov, Jekatěrinoslav, Cherson a na část Tavrické gubernie (bez Krymu, kde r. 1921 vznikla Krymská autonomní sovětská socialistická republika ). Na východě byla v lednu 1918 vyhlášená Oděská sovětská republika a v únoru Doněcko-krivorožská sovětská republika. Po období chaosu se část Ukrajinců žijících v příhraničí opět stala součástí jiných států (Polska, Československa, Rumunska i SSSR). Ukrajinská sovětská socialistická republika se pak stala součástí federace SSSR.

Po období překotné násilné ukrajinizace přišel s hladomorem 1932-33 její konec a spolu s násilnou kolektivizací zemědělství došlo i na rusifikaci. Ukrajinským území se převalila v roce 1939 sovětská invaze do tehdy polské Volyně, která přinesla neuvěřitelná vzájemná zvěrstva ze strany Poláků i Ukrajinců. Následovalo obsazení hitlerovským Německem, ve kterém prosazovaly krutým způsobem vznik samostatné Ukrajiny síly Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a později Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA) vedenou Antonem Banderou. Čistky odnesli jak etničtí Poláci, ale i volynští Češi, Rusové nebo Židé. Následovalo osvobození Rudou armádou a po válce připadla Ukrajině Podkarpatská Rus, část Polska (Volyň) a části Rumunska. Sovětské vedení pokračovalo v pokusech o rusifikaci veškerého obyvatelstva SSSR až do jeho rozpadu v roce 1991.

Krymský poloostrov a jeho vliv na aktuální dění na Ukrajině

Krym měl vždy zvláštní význam a to i pro svoji zeměpisnou polohu v Černém moři. Dlouhá staletí byl pod nadvládou Osmanů. Krym ovládla pro Rusko teprve Kateřina Veliká roku 1783, aby pak o něj Rusko přišlo při Krymské válce o 70 let později. Součástí SSSR se jako Krymská autonomní sovětská socialistická republika stala v roce 1921. Následovaly snahy o rusifikaci obyvatelstva. Slib z roku 1924 zřídit na území Krymu židovský stát daný vládou SSSR oproti půjčce od židovské organizace J. Rozina se Sověti pokusili obejít přesídlením krymských Židů do samostatné Židovské autonomní oblasti na Dálném východě při hranici s Čínou u Chabarovsku. Nacisté za druhé světové války prováděli systematickou likvidací jak Židů, tak Rusů. Tatary pak začali násilně přesídlovat Sověti do Uzbekistánu kvůli údajné kolaboraci s nacisty.

Po druhé světové válce v roce 1954 obešel prezident SSSR Nikita Chruščov slib Rozinovi dát Krym Židům jednoduše tak, že jej převedl na Ukrajinskou SSR. V té době už ovšem měl Krym většinu ruského obyvatelstva. Aby situace nebyla jednoduchá, v lednu 1991 se obyvatelé Krymu naprostou většinou 81% vyjádřili, že chtějí být samostatnou republikou. Tedy o půl roku dříve než Ukrajina vyhlásila samostatnost viz úvod článku. Definitivně vzala vůle obyvatel vyjádřená vrcholným aktem demokracie – referendem – za své v roce 1994 v rámci již zmiňovaného Budapešťského memoranda.

Anexe Krymu a vznik donbaských republik

Další referendum o samostatnosti Krymu proběhlo v březnu 2014, jen pár týdnů po zrušení ruštiny jako oficiálního jazyka asi na polovině území Ukrajiny. Referendu ovšem předcházelo obsazení Krymu proruskými separatisty. Podle oficiální zprávy Rady pro lidská práva ruského prezidenta Vladimira Putina však pro připojení hlasovalo jen max. 60 % voličů, přestože krymská volební komise uváděla, že až 96% voličů byla pro samostatnost.. Toto však stačilo, aby Rusko vyhovělo přání nové Krymské republiky a vyslalo tam armádu. Následné administrativní připojení Krymské autonomní republiky do Ruské federace pak již bylo pouze formální deklarací i přes nesouhlas Rady bezpečnosti OSN (Rusko rezoluci vetovalo).

Jen s několikadenním zpožděním separatistické síly obsadily některé úřady a později důležitá správní a policejní střediska v rusky většinovém Donbasu a vyhlásili Doněckou lidovou republiku a Luhanskou lidovou republiku. Tato akce ovšem už vedla k akci Ukrajiny, která se pokusila tyto územní celky dobít zpět, což se jí podařilo pouze z části. V roce 2015 pak došlo k uzavření dohody Minsk I. a II., která dávala formálně autonomii novým republikám. Tento fakt v podstatě potvrdil i ukrajinský parlament. Žádná ze stran však dohodu prakticky nenaplnila.

Důsledky aktivit Ruska, USA a dalších západních států na dění na Ukrajině

Jaltská konference v roce 1945 na sklonku druhé světové války dávala vítězným mocnostem jistotu v rozdělení vlivu na světě. Ta byla v podstatě oboustranně dodržována, ale po zhroucení komunistického bloku v roce 1990 byla dohodnutá rovnováha narušena. Rusko se muselo vyrovnat se ztrátou svých satelitů. Zatímco západní svět vítal dříve komunistické země do NATO a posléze i EU, Rusko řešilo své vnitřní nebo přeshraniční problémy. Kromě aktivit v Gruzii, Jižní Osetii nebo Čečensku se Rusko snaží získat ztracený vliv. Jakákoliv záminka v podobě bratrské pomoci na základě žádosti protistrany (Krym, Kazachstán) nebo v duchu pomoci ruskému obyvatelstvu se vždy hodí. Západní velmoci fakt ztráty vlivu Ruska a vznik nerovnováhy velmi podcenily.

V případě Ukrajiny se o problému ví od roku 2014 a přitom západní velmoci situaci neřeší. Islámský stát a jejich pohrobci jsou svou rétorikou i činy pochopitelně velkou hrozbou, podobně jako nevyzpytatelné KLDR nebo Činy. Ale spoléhat na to, že Rusko se s Ukrajinou dohodne, nebylo a není příliš dobré řešení. Přidejte k tomu vytváření vlastních důležitých témat, což je v případě EU green-deal, podpora LGTB, snaha o federalizaci, prohlubování globalizace a další uměle vytvářená témata eurobyrokratů, na řešení konfliktu na Ukrajině jaksi nezbývá čas.

Není dohoda jako dohoda aneb měření dvojím metrem

Tam, kde někomu projde porušení dohody a nebo obvyklých pravidel, u druhého to tolerováno není. Za příklad lze vzít vyhlášení samostatnosti Kosova v roce 2008. Mimochodem doposud ho uznala jen asi polovina států světa. V referendu v roce 1990 se pro nezávislost Kosova na Jugoslávii vyjádřilo 99,7%. Ke skutečnému boji o odtržení došlo až 1997, kdy boje zahájila Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK) proti Srbsku. UÇK dokonce označil velvyslanec USA Robert Gebard za teroristickou organizaci. Přestože zvěrstva měla za svědomí obě strany, došlo na bombardování Srbska ze strany NATO. Následně pak byla rezoluci z června 1999 OSN přiznána autonomie Kosova v rámci Srbska.

Nyní si srovnejte vrcholné akty demokracie – referenda – na Krymu s tím v Kosovu. Nutně musíte dojít k závěru, že vůle obyvatel v obou případech byla vyslovena jasně. Taktéž akt vyhlášení nezávislosti obou států byl velmi podobným. Přesto v jednom případě západní svět samostatný stát akceptoval, ale v případě Krymu a potažmo Donbasu pak už ne. Nutně si musíme položit otázku, proč tomu tak je.

Ruský i ukrajinský nacionalismus a obhajování vlastní pravdy

Část Ukrajinců se profiluje jako velmi nacionalistická a popravdě se tak děje minimálně s tichým souhlasem tamní vlády. Zmiňme třeba Batalion Azov. Jedná se o samostatné oddělení Ukrajinské národní gardy, dříve policejní pluk Ministerstva vnitra Ukrajiny, který se skládá z dobrovolníků příznivců krajní pravice, nacionalistů, neonacistů, veteránů ukrajinské armády i zahraničních nadšenců. Za oficiální podpory existují i nacionalistické tábory dětí. Ukrajina opakovaně prosazuje jazykový zákon, který na asi polovině způsobí zákaz používání neukrajinských jazyků včetně ruštiny. Neoficiálními médii pronikají i informace o konkrétním násilí na neukrajinských ženách. Ukrajinci byli prakticky vždy pod něčím vlivem a samozřejmě se cítí (a oprávněně) po dlouhým letech být konečně svéprávným a samostatným územní celkem. Azov a dříve i OUN se hlásili k odkazu Chmelnického a jeho boji za nezávislosti.

Rusové jako většinové obyvatelstvo v některých částech Ukrajiny jsou tak konfrontováni s výše uvedeným nátlakem. Toto se zároveň nelíbí Ruské federaci, která jak vyplývá z předchozího popisu, považuje území obývané ruským etnikem za oblast svého zájmu. Přestože zde existuje novodobá ukrajinská státní hranice uznaná všemi stranami, Rusové v případě odkazu Chmelnického naopak poukazují na to, že to byl on, kdo přičlenil Ukrajinu k Rusku. Do toho jim nahrává i druho válečná dohoda v Jaltě o rozdělení vlivu ve světě.

Existuje vůbec mírové řešení situace na Ukrajině?

Jaký vliv může mít shrnutí historických i novodobých faktů na řešení sporu o Ukrajinu? Rusku je vyčítáno, že využívá historických schémat pro prosazení vlastního vlivu. Rusku je vyčítáno, že používá vojenské síly pro prosazení vlastních zájmů. Zřejmě to tak bude. Nicméně i Ukrajina se ohání historií a zároveň aktivitou politickou (v případě Azova i vojenskou) o prosazení svého vlivu. Západní státy pak prosazují svůj vliv skrze budoucí členství Ukrajiny v NATO a EU. Evidentně tu probíhá oboustranné vyhrocování situace při prosazování vlastních zájmů.

Slib ukrajinského členství v NATO prakticky nemůže být realizován, dokud nebude mít Ukrajina uzemní celistvost. Navíc si Rusko bytostně přeje mít Ukrajinu jako případnou nárazníkovou neutrální zónu. V mnoha ohledech pak stav kolem Ukrajiny tak trochu vypadá jako pokus o Mnichovskou dohodu 1938, kdy se Rusko snaží docílit vznik nárazníkové zóny skrze donbaské republiky. Na jedné straně hrozí ukrajinští nacionalisté otevřeně se hlásící k nacistickému odkazu a na straně druhé proruští separatisté zaštiťující se případnou ruskou pomocí. Výsledkem aktivity a neaktivity západních států na Ukrajině pak zřejmě bude podobně jako u Krymu invaze do Donbasu a Ukrajina o tyto své správní oblasti přijde. Přejme si, aby se to obešlo bez zbytečných lidských obětí. (jkuc)